Naše první dovolená

19. srpna 2009 v 22:29 | alenkas |  Rodinné zážitky

Naše první rodinná dovolená

Týden od 1. 8. do. 8. 8. 09 jsme strávili s manželem a naším Honzíčkem (15 měsíců) naši první rodinnou dovolenou na chatě u Pastvinské přehrady (Východní Čechy). Byli s námi i moji rodiče, kteří si chtěli víc užít Honzíka a první dva dny i ještě můj bratr s rodinoou (manželka a dvě holčičky - Sabinka 5 let a Nikolka 18 měsíců).
Všechno vypadalo zpočátku ideálně Smiling . V sobotu 1. 8. byl krásný slunečný letní den a my jsme kolem půl jedné odpoledne vyrazili autem napěchovaným až po střechu směr Pastvinská přehrada. Cestou jsem přemýšlela, jestli máme opravdu všechno (v chatě byla kuchyňka, ve které jsme si museli vařit, takže jsme s sebou táhli i vozík plný jídla) a jestli jsem hlavně Honzíčkovi nic nezapomněla vzít. Ono už to balení mi zabralo celé sobotní dopoledne Koulení očima .
Honzík nám v autě usnul hned po vyjetí z České Třebové a spinkal celou cestu, tedy asi 30 km. Před 14. hodinou jsme dorazili na místo, kde už nás u chaty přivítala správcová, která nám předala klíče a řekla nějaké instrukce ohledně vody apod. Na tuto chatu jsem jezdívala už jako malá s mými rodiči, ale to tam ještě nebyla zavedená voda a byl tam jen suchý záchod. Teď už byla chata naštěstí vybavena jak pitnou vodou, tak koupelnou se sprchovým koutem a záchodem, takže jsem se nemusela bát o Honzíčkovu hygienu.
Celé sobotní odpoledne jsme strávili vybalováním věcí a potravin, povlékáním postelí, a mírným přemisťováním postelí v horním pokojíčku tak, aby se nám tam vešla ještě cestovní postýlka.
Honzíkovi se to první odpoledne věnoval děda a taťka a my jsme s babičkou vybalovaly. Kolem 16. hodiny pak dorazila i bratrova rodina, takže bylo rázem po klidu a všude se rozléhal křik všech dětí.
Našeho Honzíka i Nikolku hned zaujaly schody v chatě vedoucí do patra k pokojíkům a dalo nám velkou práci je oba uhlídat, aby po nich nelezli bez dozoru. Venku jsme pak ještě zavěsili houpačku a nafoukli nafukovací bazének, takže o zábavu měly děti postaráno.
Už to první odpoledne nás ale zarazilo Honzíkovo časté kakání, každé 2 hodiny měl v plínce spoustu řídké stoličky. Říkala jsem si, jen aby neměl průjem, protože jsem s sebou měla skoro celou lékárničku, ale na průjem pro tak malé dítě jsem neměla nic kromě živočišného uhlí.
V sobotu večer jsem malého ještě normálně uložila do postýlky kolem 20. hodiny, u kojení mi usnul, takže jsem ho jen přendala do postýlky a odešla z pokoje. Bohužel tam v patře dost vrzala podlaha a nedalo se tam chodit moc potichu, ale Honzíkovi tohle naštěstí nevadilo. Kolem 21. hodiny usnula i malá Nikolka a Sabinka a my jsme pak ještě seděli skoro 2 hodiny u ohně, na kterém jsme si předtím opekli na grilu špízy z kabanosu, zeleniny a cibule. Byla to opravdu pochoutka, kterou si dávám právě jen na dovolené, protože jinak moc uzeninu nejím.
Po 23. hodině jsme šli spát a já doufala, že Honzík nebude v noci moc zlobit. Ale on se kolem 2. ráno bohužel vzbudil se strašným křikem Pláč , asi ho vyděsilo to cizí prostředí a postýlka a vůbec nešel utišit až do čtvrt na pět. Takže celá chata tak měla neplánovaný budíček ve 2 ráno a usnout se mohlo až kolem půl páté, kdy nám Honzík odpadl v naší posteli. Během těch 2 a půl hodin, kdy byl vzhůru, ho totiž trápilo bolení bříška a průjem, takže jsem ho asi čtyřikrát přebalila. Chudáček se nám kroutil v posteli, převaloval se a brečel Pláč . Vůbec jsem nevěděla z čeho ten průjem má, možná to bylo tou změnou prostředí.
Ráno nás pak Honzík vzbudil kolem půl osmé a my celí ospalí vstávali. Průjem pak měl i přes den a tak jsme zajeli radši s manželem do Ústí do lékárny pro Lactobacil, který jsem mu dávala na upravení střevní mikroflóry a zároveň jsme doplnili i zásoby jídla.
V neděli 2. 8. bylo taky krásné počasí a tak jsme se po obědě, když Honzík spinkal, vydali s manželem na pramičce po přehradě, abychom se mohli na jedné z pláží vykoupat a trochu opálit. Kolem půl páté jsme se pak zase vrátili na chatu. Bratr si zajel ten den s rodinou do Žamberka na koupaliště, takže i oni o vodu nepřišli.
Odpoledne už se Honzíkovi průjem zlepšil, možná pomohla i čtvrtka černého uhlí, které jsem mu rozpustila na lžičce. Sice kadil ještě dost často, ale už to neměl tak řídké. K jídlu ten den toho moc nesnědl, jen suché rohlíky a čaj, takže byl dost protivný i z hladu. Večer mi zase hezky usnul u kojení a já doufala, že by už ta noc mohla být klidnější.
Možná by klidná noc byla, kdyby kolem půlnoci nepřišla silná bouřka, při které svítilo celé nebe a hromy duněly nebezpečně blízko. Bouchání okenic Honzíka probudilo a tak jsme si následující 2 hodiny mohli vyslechnout opět jeho silný hlas, kterým dával najevo svou nelibost z probuzení. A že má opravdu silný hlas jsme se přesvědčili během celého pobytu několikrát Pláč .
V pondělí 3. 8. se bratr s rodinou radši rozhodli odjet, nejen kvůli zkaženému počasí, ale asi i hlavně kvůli Honzíkovi, díky kterému se po obě noci moc nevyspali. A to si do té doby brácha pořád stěžoval na Nikolku, že je hyperaktivní, v postýlce se jim pořád vrtí a kňourá, ale potom, co slyšel Honzíka, musel uznat, že mají zlatíčko. Nikolka byla totiž po obě noci až podezřele hodná, sice ji Honzík taky vzbudil, ale naštěstí se k jeho křiku nepřidala a spinkala pak hezky celou noc.
Když pak během pondělního dopoledne odjeli, trošku se nám všem ulevilo, že nastal větší klid a hlavně naši byli rádi, že nemusí hlídat dvě neposedná batolata, ale jenom jedno. On i ten Honzík stačil.
V pondělí se vydal manžel po obědě na ryby a já s našima jsme jeli s Honzíčkem s kočárem na výlet. Ušli jsme při něm asi 10 km, trošku jsme bloudili a šplhali se do kopců málem cestou necestou i s těžkým kočárem, ale nakonec jsme vše zvládli a k večeru jsme se vrátili na chatu. Manžel se pak vrátil z ryb naštvaný, že nic nechytil a po zbytek pobytu už na ně nešel.
Pondělní noc byla asi nejhorší. Honzík se vzbudil opět kolem půlnoci a vydržel křičet v kuse přes hodinu Pláč . Oba jsme byli s manželem už dost unavení a vynervovaní z toho křiku, který byl hlavně vzteklý, takže jsme se nakonec ještě pohádali spolu Sad a trvalo pak o to déle nám Honzíka uklidnit a uspat. Tu noc jsem usnula až kolem půl čtvrté ráno, nervy mi ještě dost pracovaly. Ráno mi pak bylo trošku trapně, že jsem neuměla Honzíka v noci uklidnit a měla jsem strach, že naši na mě za to budou naštvaní. V noci sice naštvaní byli, ale pak to brali dost rozumně a hlavně moje mamka mi řekla, v čem si myslí, že děláme chyby a vůbec jsme si to pak všichni rozebrali. Když jsem se mohla vypovídat z toho, co mě trápí a tak, hodně se mi ulevilo. S manželem mám totiž trošku problém komunikovat, on je docela nemluvný a nechce se mu nikdy nic řešit a radši mlčí. Já bych si naopak radši o všem promluvila, ale když vidím, že on mluvit nechce, tak to vzdávám. Až díky naší mamce jsme si pak později oba uvědomili, jak moc se máme rádi a že je opravdu zbytečné se hádat kvůli tomu, že nám Honzík křičí ze strachu z neznámého prostředí. Hlavně manžel mi pak v úterý ráno řekl, že o všem dost přemýšlel a že si uvědomil, jak mě miluje i za to, že jsem mu porodila Honzíka, který i když teď dost zlobí, je naším nejmilejším sluníčkem.
Byla jsem moc ráda, že mi to manžel řekl, ono je to příjemné občas slyšet, že mě má stále rád a že se mu líbím Smiling . Během té debaty s naší mamkou jsem mu řekla, co mi od něj chybí - totiž to, že strašně málo mě chválí nebo říká, že mi to sluší. To jsem od něj už strašně dlouho neslyšela a opravdu už jsem potřebovala i trochu povzbuzení, že nejsem tak špatná maminka, i když mi Honzík v noci křičí a já nevím proč. Musíme se prostě oba té rodičovské roli ještě hodně učit, naučit se spolu víc komunikovat a myslím, že všechno bude ještě lepší než doteď. Důležité je, že jsme si díky té krizi v noci oba uvědomili, že nejsme rozhodně bezchybní, ale i přesto všechno se milujeme. To mě opravdu hodně potěšilo, protože já už jsem fakt poslední dobou nevěděla, co si manžel vůbec myslí. Mluvit o svých pocitech to je pro manžela dost velký problém a myslím, že je to škoda. No ale už dost k tomu.
V úterý jsme se vydali dopoledne na procházku do vesnice Pastviny, která je od naší chaty asi 3,5 km vzdálená. Honzík nám během té doby usnul zase v kočárku a spal skoro celou vycházku. Když se pak před polednem vzbudil, byli jsme už na zpáteční cestě, ale ještě docela daleko od chaty a Honzík už byl dost hladový Hlad.. . Pořád křičel mňami mňami a kukuřičné křupky, které jsem mu dávala, už házel po zemi. Tak jsme cestou sbírali maliny, ostružiny a jahůdky a jeho hladovou pusinku tak umlčovali tímto ovocem, které mu moc chutnalo.
Po obědě na nás dolehla krize z nevyspání a tak jsme si nejdřív my s manželem a pak i naši na hodinku zdřímli, zatímco někdo hlídal Honzíka. Odpoledne jsme se pak šli ještě projít na hráz přehrady, která byla od chaty kousek, asi 300 m.
V úterý navečer pak přijel manžela navštívit jeho kamarád z Prahy a přijel pak i můj bratr a všichni pak vyrazili večer na pivo, aby trochu přišli na jiné myšlenky. Já jsem uložila kolem 20. hodiny Honzíka a pak jsme hráli s našima karty. Karty jsme hráli pak skoro každý večer, takže jsem si tím vynahrazovala roční absenci jakýchkoliv stolních her. Zábava to sice byla trošku jednotvárná, ale mně to ani nevadilo. Aspoň jsem si s našima za tu dobu popovídala o všem možném. Ke konci pobytu jsme si s manželem říkali, že s dítětem už je ta dovolená úplně jiná než bez něho - to jsme jezdívali dřív k moři, večer jsme chodili na večeře a vraceli se až v noci a vůbec jsme nebyli ničím omezovaní. Ale to dítě nám zase tyto omezení vynahrazuje jinak - svým úsměvem třeba po ránu, když se vzbudí a je dobře vyspinkaný, obejmutím, pomazlením a hlavně tím jeho krásným smíchem. A když pak vidíme každý den jeho nové pokroky, tak jsme na něj čím dál víc pyšní a to se prostě ničemu nevyrovná. Prostě si svůj život bez dítěte už neumíme ani představit Srdce .
Čtvrtá noc z úterý na středu už byla o dost klidnější. Honzík se v noci sice vzbudil, ale po nakojení jsem ho dala do naší postele, kde se už nevztekal, chvíli tam lezl až odpadl a usnul a já jsem ho pak za půl hodinky přenesla do postýlky, aniž by se probudil.
Ve středu dopoledne jsme si zajeli na výlet do Letohradu. Obešli jsme náměstí, nakoupili si a protože Honzík už byl dost protivný, zrušili jsme návštěvu zámecké zahrady a vydali se autem zpátky. Ještě jsme nevyjeli ani z Letohradu a Honzík už spinkal. Neprobudil se ani když jsme přijeli k chatě, tak jsme mu nechali otevřená okýnka a nechali ho spát v autosedačce ve stínu. Ono vůbec počasí od pondělí do středy nebylo nic moc a hodilo se tak akorát na výlety.
Ve středu večer jsme si ugrilovali na roštu ryby - pangase a makrely a bylo to opravdu strašně dobré Jídlo . Honzík ještě nespal a tak se ládoval salátovou okurkou jako divý a dostal ochutnat i kousek pangase, ale jenom toho zvnitřku, kde nebyl ochucený grilovacím kořením. Noc ze středy na čtvrtek byla taky docela klidná, až na jedno noční probuzení a pak zase Honzík rychle usnul.
Ve čtvrtek se konečně vylepšilo počasí a mohli jsme Honzíkovi napustit zase bazének. Dopoledne jsme si udělali výlet autem do Pastvin ke Švejdově lípě, stromu starému více než 300 let, který je vevnitř dutý a dá se do jeho kmenu vejít dvířky. Pak jsme ještě vlezli do lesa, kde naši nasbírali spoustu borůvek, ze kterých jsme si pak odpoledne udělali borůvkový svítek. Večer jsme si ugrilovali špekáčky, poseděli jsme u ohně a kolem 22. hodiny šli spát. Noc ze čtvrtka na pátek byla nejklidnější, Honzík vydržel spát dokonce celou noc bez probuzení a vzbudil se až ráno ve čtvrt na sedm.
V pátek dopoledne jsme se prošli s kočárkem ke druhé vyrovnávací přehradě a zpátky jsme to vzali přes vesnici Nekoř. Odpoledne jsme se jeli ještě naposledy projet na hráz a večer jsme si ugrilovali zbytek makrel.
V sobotu ráno jsme se pustli do balení a v 10 hodin jsme předávali uklizenou chatu správcové.
Pobyt tam strašně rychle utekl, líbilo se nám tam, i když nás to stálo nějaké ty nervy Smiling . Ale Honzík se tam vydováděl, měl pořád u sebe dědu, se kterým jsou velcí kamarádi. Děda měl opravdu svatou trpělivost, hrál si s ním, ťapal, nosil ho, houpal ho na houpačce a pořád mu něco povídal. Díky němu jsme tak měli s manželem i vyjímečné volné chvilky pro sebe a *** . Ale to bylo opravdu jen vyjímečné, protože tam všude strašně vrzaly podlahy i postele a budili bychom tak asi celou chatu Smiling
Dovolená to byla sice hezká, ale pro příště bychom asi s 15ti měsíčním neposedným batoletem, které je zvyklé na svůj režim, nejeli a počkali bychom aspoň do 2 let, kdy už bude trochu rozumnější a poslušnější (aspoň doufám). Takže z dovolené jsme se vrátili možná víc unavení, než jsme na ni jeli, ale hlavní je, že Honzík se tam přes den vydováděl a ke konci si už zvykl i v noci a byl tam moc spokojený Smích .
A pro mě je taky důležité, že jsme si tam s manželem trochu vyjasnili, jak na tom jsme a že i takové menší krize chceme překonávat spolu a ne to vzdávat. A pocit, že mě manžel stále miluje a já jeho Srdce , je opravdu moc pěkný a dodalo mi to dost energie.
Takže to byl trochu delší zápis z dovolené jedné unavené, ale i přesto šťastné maminky Smiling .
Kdo to dočetl až sem na konec, má můj obdiv za čtenářský um a vytrvalost Jednička .
Pa Pápá
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama